Hleď, ženo, telegrafní tyč,
již pevně v zemi upjal rýč,
se zvedá nyní k azuru
v červánku ostrém purpuru.
A na ní jak kaštanů květ
běl porcelánu zříš se skvět
a kol těch květů dráty zní
jak včel a čmelů bzučení.
Tak dál se nesou vzduchem tím,
od města k městu povětřím,
dva lidi pojí vzdálené
na stisk jednoho ramene.
V nich obchod, láska, povinnost
i zášť i soucit má svůj most,
toť lyra, s kterou srdce ruch
a lidský hraje bouřný duch.
Nad naší hlavou výš a výš
se vznáší život v jasnou říš,
přes naše srdce znavená
zní cizí píseň plamenná.
Ta píseň lásky, života,
jež celým světem kolotá,
ta duše lidstva, ideál,
jenž stále k světlu dál jde, dál.
My budem spát, a přes hroby
zas v nové spjata podoby
ta lepší lidstva budoucnost
si zlatý sklene most.
Zas kráčím dál, ta píseň zní
jak srdcí v lásce souznění,
a jako věčna vážný spád
tu píseň slyším dále hrát.