Slyš – ticho, večer mlčí kolem.
Šeř stínů spí nad dálným polem
a v dáli se i hvězdy tratí.
Je čas – ne doufat, vzpomínati.
Jak závoj šedý mlha splývá
tak výmluvná, tak mlčenlivá.
Tak ztichlou nocí jako v snění
se nese mdlé a dálné chvění,
jak tichá hudba blíž se nese.
To mračno hle, se křídel třese...
teď prudčeji to vře kol hlavy,
a rychle mizí v soumrak tmavý.
Dav tažných ptáků byl to v šeru,
jenž tíhl k jihu v známém směru,
nad hlavou naší dumy plnou
se mihl temnou duchů vlnou,
jak přelud smyslů v dálku zmizí,
dál, dále kams v ty země cizí.
To lehký van byl okamžiku
jak noci vzdech, jenž zmírá v zniku,
jak šepot sfér a mrtvých slovo
to poslední, to přítelovo,
jak dětské lásky dávné snění
a první, první políbení.
Ó nemá země toho ruchu!
To stlumený byl výkřik duchů,
to lepší, krasší záchvěv mládí,
jenž kamsi letí, v temno pádí –
jak tažný pták se kmitne jednou
a mizí v dálku nedohlednou.
Ó ztiš se, srdce. Dnů svých krásu
v dál jsi pustilo bez ohlasů.
Teď oddech tobě, pokoj kývá.
Tvá duše s tichou nocí splývá.
A tobě dáno slyšet v tiši
šept duchů, jejž svět neuslyší.