Šla zticha jak unylé květiny stín,
jejž slunce, kdy zapadá, tvoří.
Pln rozbitých okovů její byl klín,
a na čele hvězda jí hoří.
Jak k příbytkům otroků vedla svůj krok,
tam všecko zavřeno pevně,
tam trápí se, usýchá závistí sok,
máť na děti nevraží hněvně.
Jen mudřec chladný jak jiskřivý led
stál s úsměvem v líci své pustým,
jak sobectví, pramen všech lidských běd,
jež prýští se potokem hustým.
A proroků duše a Ježíšův kříž
kol třásly se hněvem a bolem,
ďas zlatého býka postavil výš,
lid tančil a klaněl se kolem.
A Svoboda stanula, sáhla si v bok,
kde z rány krev kypěla vřelá,
však darmo sem pudila těžký krok –
ta chátra v ní obludu zřela.
I zkřikli a s prokletím hnali ji dál,
a ona své zakryla líce
a zašla v pustiny moří a skal,
a nepřišla k lidem už více...