Půl mezi nebesy a hříšnou zemí
tam Kristovy zřít umučené rysy...
Zpět k nám již nemůže, je přibit hřeby těmi
a výše nechce v nebe, a tak visí...
Níž srdce táhne mu náš výkřik němý,
jím pouze slýchaný, náš pláč, že kdysi
svět proklel – – v pláč náš smutných mísí
se šelest andělů, již vějí perutěmi.
Ó čekej, čekej v lásce své i touze!
Ty musíš zpět! Nám hříchy, trud a nouze
vždy brání, k tobě povznésti se výše.
Však kříž tvůj, hle, se kácí, chýlí tiše.
Pojď zpět, pojď k nám, ó slyš, náš teskný pláč,
nač tobě ráje – s námi žíti rač!