Jeť světlo v duši člověka
tak mohutné,vše ozářivé,
to přímo z nebe přitéká,
a vodí nás přes žití divé
do touženého daleka.
Ač pravda jest, že vášní proud
jej často chvíli zastřít může,
však v jeden srdce pevný kout,
kam světlo to se tulí úže,
ta tma nemůže proniknout.
Tam předsudky i pýchy žár
na jalové se kapky taví,
však za lidskosti malý dar
Bůh rád s tím srdcem porozpráví,
a nenechá je klesnout v zmar.
A toho světla skvělý jas
zřít může, kdo se v sebe noří,
kdy dík mu šepce druhý hlas,
i slepec, který marně touží
zřít milých dětí zlatý vlas.