Po nebi čistém hvězd je rozseto co v máji na nivách a ladech květů. Slyš – tichý šum se ozval z hloubi hrobů – to spící mrtví ze sna oddechli si.
Jak oko lásky na obloze bdí ten měsíc mlčelivý. Jeho světlo na porosených odpočívá rovech jak smilování zvěsť a věčné lásky.
Ó rozplývej se, jasno přečisté po temné zemi. Bůh posýlá tebe těm duším zesnulých, jež věčný spánek si vyměnily za života tíhu,
za sladké klamy, prázdná blouznění. Buď žehnána ty chvíle svatá, tichá, kdy nebe splývá ku kající zemi, kdy všecko proniká rozchvění jedno –
tož láska, pokoj, zapomenutí, kdy nebe se zemí svůj sňatek slaví, a bůh jim žehná jako milým dětem a věnem dává dávné blaho ráje –
U kříže mého stojí mrtvých stráž ve bílém rouše, s myrtou v plavých vlasech. Jak hvězdy časem na obloze bledé se mění a pak střídavě se jeví,
tak mění se a střídá mrtvých stráž, Teď tiše stojí; sledu pozemského ni žalu, vášní, prací, oklamání ve tváři její, světlem sálající
víc není. Jest to nadpozemský duch, dřív ráje vyhnanec, jenž na svět zbloudiv pro tajné jakés Boha předurčení se oděl prachem, touže nazpět v nebe,
jež nenahradila mu bídná zem. Dnes losem mrtvých určen k noční stráži. I šeptá: Všecko kolem spánek jímá, i zem i nebe – usnul bůh snad také
nad knihou soudu. Dvě stě prošlo let, co střídáme zde nocí stráže svoje, však beze změny zem i nebe kolem se objímají v souladu. Jen časem
že sprchne hvězda s nebe šírých lad jak pozdní květ se stromu dechem větru, a blýskne nocí, jako bolest srdcem, jak pocit zhynutí. Čas prchající
nás více netkne se. My v poklidu zde spíme, s bázní jen, že přijde velký, na hříchy vše balvanem spadající a spravedlivý soud. Leč kolem vládne
klid hluboký a nevystíhlý tak, že mním, že zrezavěl již pomsty Boha meč krvavý. A z knihy lidských hříchů vše zločiny nám stírá anděl dobrý,
duch smilování svými slzami. Nuž beze strachu mrtví dale spěte, mír budiž s námi, na nebi i zemi mír vládniž, pokoj věčný, věčný, věčný!
Cookies on Poetry Cove