Jen plátna kus a rudé látky cár,
žerď zlomena a červotoče plna,
toť plachta, kterou spjatu na stožár
v dny naše vrhla dávných věků vlna.
Kde plavci lodi té, kde vůdce její?
Již dávno klidny vlny staletí,
a jenom časem přece bouřlivěji
to čelem moře na mžik přeletí...
A tu se zdá mi, jak by prapor starý
se tlačil vzhůru, chvěl a dmul a vál,
a jak by kolem vřely bitev žáry
a hřímal kus a bouřil jízdy cval.
Jak vzcházelo by patnáctého věku
mou nad vlastí zas jitro krvavé,
kdy země moje plna byla reků
a nebe písně: „Svatý Václave!...“