Srdce moje, rci mi,
zda jsi zbylý lístek prostřed zimy,
pohozený, zavátý a šedý,
který žije onu zimu naposledy?
Srdce moje teskné,
pohleď jenom, sníh se stříbrem leskne,
plný měsíc plá a jasně hoří – –
vždyť jsi jako malá perla v šírém moři.
A to moře sněhu
jakou dýše lahodu a něhu!
Nechť si jiní spěli k svému jihu,
ty buď ticho a nes dále svoji tíhu!
Kolem lad a krása
svoje kouzlo na tě střásá.
Blah, kdo v takém moři může plouti –
tomu zbývá ještě úsměv v konec pouti.