Na zlatém trůně u těch křížů v pýše
teď stanul Caesar, hledal zrakem chvíli...
teď poznal kohos – – obličej, hle, bílý
se kloní k němu s majestátné výše.
Toť Spartacus... zas trůní v středu říše,
jak trůnil druhdy! Caesar vztekem šílí,
sok hrdě mlčí a jen zrakem střílí,
ba zdá se, že se pousmívá tiše.
Blíž Caesar kročil. V mrtvé soka oko
vpil vítězně se, divě, přehluboko,
zrak mrtvoly naň hledí neodvratně.
A srdce Caesara již slastí výsklo.
V tom v skleném oku cosi v posled blýsklo –
a Caesar zrak svůj k zemi klopí chvatně.