Na mrtvém keři, jak by znovu
v květ odíval se, bílý sníh.
Leč stejně spí ta dole v rovu
ať sníh či růže na větvích.
Ó růže, nevinně tvých květů
jak příroda se posmívá,
že keř tvůj ve tvář všemu světu
zas bílým šatem odívá.
Máť příliš mnoho záští v sobě
ten život hořký, a že klid
již přáti musí mrtvé v hrobě,
chce aspoň tebe zneuctit.