V jezero pad’ kámen,
tichý povrch zvířil,
k dalekým až břehům
kruh vln divý mířil.
Pohnuly se vlny,
nepohnul se břeh.
A zbouřené vlny
stichly zase v snech.
Tak i v moje žití
mnohý kámen padne,
zbouří nitro moje
losu hřmění zrádné.
Nepohnut však stojí
věčný ve mně břeh,
ticho v duši mojí
zase vstane v snech.