Dnes zemřela, jak by usnula tiše.
Smrť klíčem zamknula její ret.
Má na prsou kvítí, jež vůni dýše,
jsouc sama ten nejkrasší, nejlepší květ,
ten nejčistší, co jen jich vídal kdy svět.
Svit hromnice do tváře padal jí jasný
a na čele jejím se míhal a plál,
jak myšlénky stín by čistý tam hrál,
pak níže se snesl až na ret krásný,
a třpytil se, jak by ret sladce se smál.
A po stranách mlčky dvě postavy stály,
až k hrudi svou čistou skláněly líc,
jak na mrtvou zraky by zvednout se bály.
A ticho... jen jako by zoufajíc,
to světlo se plašilo více a víc.
To dva byli velcí andělé boží,
jimž poddána šírá je naše zem.
To život byl, kterým vše se množí
a Smrť, jejíž tichým povelem
co živo, ustane v pochodu svém.
Dnes u jedné mrtvé sešli se spolu
a váhali dlouho, se rozejít zas,
však v tajemném oba trvali bolu,
a z jejich dlouhých, sklopených řas
se slzný démant padaje, třás’...
Tu pravila Smrť: „Co hýbe se, žije,
vše přisoudil Bůh mi za podíl.
Hle, života každý pramének lije
se do řeky mé. Toť tvůj je cíl,
bys kořistí mojí a potravou byl.“
Děl Život jí: „Každý, i Bůh sám, jednou
tvůj musil ničící podstoupit kruh.
Však z tebe zas jiná žití se zvednou.
Ten zmaru a plodění věčný ruch –
toť zákon, toť vesmír, toť život, toť Bůh.“