Den parný minul. Slunce zvolna hasne,
jak starý král se s trůnu svého kácí,
a v červánků polibkách vykrvácí
to jeho srdce žhavé, vroucí, jasné.
Tu na obloze noci tmavořasné
roj hvězd se zjeví. Rodí se a ztrácí,
jde, září, hyne, znovu zas se vrací,
jsou mírné, chladné, bledé – a přec krásné.
Toť zákon věčný, řada proměn známá.
Když slunce lásky mohutné a skvělé
nám zapadne, tu v hrudi, žalem stmělé,
Hvězd tisíc náhle – upomínek – vstává.
Mé srdce, ztiš se – v tobě odehrává
se také jenom přírody té drama.