Nad jezerem slunce spočívá,
proud paprsků z něho tu padá,
jak kvočna kdy tělem zahřívá
svá vejce i kuřátka mladá.
To jezero pod sluncem chví se a třese,
jím pozvolna táhne tvoření div.
Jen teplo a lásku, a v neskrotném plese
plod ku světlu záhy se vznese – živ.
Tam na dně semeno mloka dřímá,
tam v úkrytu chvastavé žáby je plod.
Tam hluboký dosud sen mušli jímá,
než zrodí perlu – tu liliji vod.
A všecko k velkému otci vzhlíží
a k přírodě – matce důvěrně lne,
a slunce stále se hlouběji níží,
a příroda s plody k němu se pne.
Ty Praduchu, stojíš nade mnou,
ty jako slunce veliké hoříš,
cos pracuješ rukou tajemnou.
Co ze mne, bože můj, stvoříš?