Znám květy, které v taji zmírajíce,
ve věčném stínu hynou beze zvěstí,
jen smutným leskem chví se jejich líce,
a záhy umřít – celé jejich štěstí.
Jich vlídně léta mijí úpal divý,
neb jeho úsměv spálil by je rázem,
jen v noci mírné hvězdy s nebes nivy
k nim sklánějí se s tajným, jemným vzkazem.
Tak mnohých srdcí nesmějí zde úže
se tknouti, Lásko, žhaví Tvoji rtové,
jen tichý soucit do nich vtékat může,
a dodávat jim těchou síly nové.