Od země letí, sněním opojené
o nové krvi, v níž se koupat bude,
o vraždění, jež lidstvo schvátí všude,
až stará zášť je v nové boje vklene.
On mrtvol cítě puch a trosek dýmy
pryč prchá, vzhůru, dále, výš se noří,
chce utonouti v aetherném tom moři
a zůstat lpěti na něm křídly svými.
A jeho píseň sirá, nářek pouhý
se lije vzduchem, z ňader k nebi trýská.
Již vidí hvězdy, již mu kynou z blízka,
tam kvete pokoj, věčnost, konec touhy.
Jen výš, jen pryč, jen znovu dál a vzhůru!
Zajásej písni vítězství a štěstí!
Dnes početí se tobě spásy věstí,
dnes domovem tvým vlasť je nebes kůrů!
Však peruť mdlí – ji smrtná mdloba tíží...
jen jeden pevný bod! Než kolem věje
vzduch pouhý, všady prázdno jenom zeje
a jeho křídla zvolna zpátky níží.
Ne – neznámo, kde smilování prýští!
Ty musíš dolů, slyš – k nečisté zemi,
tys otrok hroudy, bij jen perutěmi
o tvrdou mříž – – čí síla odpor stříští?
Jen básník ví, čím každý zápal splácí,
co mrazem jemu teplé nitro studí,
co bolesti se porve v mladé hrudi,
než celé nitro v písních vykrvácí!