Nic nežli stromy, jejich hlavy smýká
zlý vítr s chladem místo teplé duše,
jen chřástal luční kdesi v trávě vzliká
svým pustým nářkem těžké ticho ruše.
V zenithu stojí měsíc – s bledou tváří
že hvězdy k němu dostoupit se bojí,
jak žebrák, který v lásky prázdném stáří
u cesty schoulen, čeká na smrt svoji.
Jak duší pochybnost, tak netopýří
stín promíhnul se nebem zasmušilým,
a jako bolest vzpomínkami víří
dech meluziny listím keřů zbylým.