Ó věku růží, které kvetou všude
nám do cest příštích, na hrobech i v duši,
kdy srdce prvně jsoucnost svoji tuší
a jak ty růže žhoucí jest a rudé!
Jen lásku, lásku! Neb co bez ní bude,
jest nic, jen láskou srdce světů buší
i děje lidstva, bez ní v prázdné hluši
se shroutí vesmír v spáleniště chudé.
My růže trhali – a pohodili.
Ty kvetou znova, mladost jenom jednou,
tak záhy v bezkvětý se podzim chýlí.
V tůň vítr svál ty růže nedohlednou.
Nám bylo šestnáct let – kdo věřit může?
A kvetou v světě vskutku ještě růže?