Mně zdálo se, že země prudký hyb
se od západu toče jako vlk,
jejž dítě pohání, mne odhodil
jak prášek v prostor. Země spěla dál
a zmizela mým zrakům ztřeštěným,
a srdcem bodla bolest palčivá.
A ptal jsem se všech tvorů cizích hvězd,
i zářných andělů, již spěli kol,
jichž křídel let se nikdy neznaví,
a volal jsem: „Kdo znáte zemi mou,
mou kolébku i rakev kostí mých,
vy ráje zrozenci, mně vraťte zem!“
Leč nikdo ze všech nedal odpověď.
Já volal: „Matko lásky, bolesti
a smrti, vrať se.“ Potom omdlel jsem.
A procitnuv, jsem ještě cítil děs
a novou lásku, a jak nejzazších
těch hvězd svit v duši, tklivou hudbu sfér.