Sen.

U matky odpočívá, mdlé oči zavřeny. Zpěv jizbou tiše splývá jak šepot ozvěny.

I sní se krásnou paní a pyšný, slavný dvůr, pod okny v záři ranní stál mladý troubadour.

Tak unyle a tiše hlas jeho sladký zněl, jak z pohádkové říše by na větru se chvěl.

Lesk růžový se třpytil ve oknech gothických, a troubadour co cítil, oživil v písních svých.

Ten azur Itálie a rozkoš mladých let, a hrob, jenž sestru kryje, a stesk, jenž táhne zpět...

Jen jí ta píseň zněla ta touha, pláč a smích, jí slza spadla vřelá – – zpěv troubadourův ztich.

Na ňadrech její čistých nevinná růže tkví, jí v řasách hustolistých se slza perlou stkví.

S těch ňader, krásná paní mu cudnou růži dej, i slzu, kterou schrání mu za odměnu přej.

S tou růží, zpěvný bratře, se vrátíš domů rád. Ty zemřeš, na ni patře, a sladce budeš spát.