Šel sedláček mezi pány,
jako když vyroste žitný klas
mezi tulipány.
On s českým pozdravem na ně,
a oni na to „nix pémiš“
velmi nafoukaně.
Sedlák vytáh’ koláč hezký,
a ten pán, jako když namaže,
každý uměl česky.
„Dej, sedláček, taky,
vždyť jsme tví přátelé, a rádi
máme vás, sedláky.“
A sedlák se usmál tomu,
upjal si jenom víc halenu,
klidně bral se domů.