ŠÁRKA.

Byl večer sinavý, teskný, jak srdce slunce to plálo, jež v blednoucích oblaků tříšti jak v údech rozbitých stálo, byl večer sinavý, teskný, a poutník, jenž jím spěl, ten osud na cestě svojí a bolest ve hrudi měl.

A jaké tížilo ticho ty hory a stráně kolem!... To Morana jistě plíží se pustým, neživým dolem, a poutník bohy vzýval, a skrývala se zvěř, jen jako mrtvola klátil se každý strom a keř.

Kdo přece to tady stojí – to děva, to dosud je panna, však nyní mrtvého choť to a celým srdcem štvána a s hrobem snoubena pozdní a marnou je láskou už, je vražednicí ta žena, a vražděn jí její muž.

Ó pozdě, pozdě je nyní – nač přišla’s, lásko, tak pozdě?... Chceš hledati jej v noci v tom smutném příšerném hvozdě?... Smrt nevydá, co její, co zchvátil její spár, ať spaluje lidi jak chce zde žárlivosti žár!

Je večer sinavý, teskný, a slunce zašlo, jak krve by lilo poslední krůpěj, kdy řeku lilo jí prve – ach, z krásnějšího těla se nikdy nelil ten tok, a mužnější rukou stiskán ach ženy nebyl bok!...

Ó lásko muže, ó vášni, jež divoce prsy hárá, ó zrado ženy, ó, jenž pozdě ze zrady kárá – nač kárat, litovat nyní, je marný pozdní ten žel – a není návratu, kudy ten mrtvý od ženy šel!

Jak, Ctirade, jsi jásal a jak se’s smál tak křepce, když slyšel’s, kterak ona ti slova svůdná šepce, a smál se’s, co tě projel hrot oštěpu, na mech tě sklál, neb snil’s, že stisk to lásky a tak jsi smál se jen smál!... –

Je ticho kolem a ticho, však ticho to více straší než vichr, nežli bouře, jež noční ptactvo plaší – jen skřek a zase ticho, a příroda nemá ni hles, či směje se to někdo?... Ne, zvuk kam‘s ve propast to kles.

A v horách, skalních stržích jak mrtvolně je kolem, a zešílel by hrůzou, kdo není opit bolem – či vyprchala ta duše ach ze všech věcí těch, když neplane už nikdy těch jedněch na ústech?

Teď tichý šelest táhne a všecky listy se chvějí, jak varyto mrtvých lásku jen, bolest nesmírnou pějí – v to náhle pochmurný se kdes v dáli táhne řev... jak divoké by zvíře tam chtělo a cítilo krev!...

Kde nad propastí stojí ta Šárka, zcuchané kštice, a oči třeštěné do tmy, jak uhle hoří ji líce, zří, do propasti zírá... jsi tam, Ctirade můj?... Ó pověz, usměj se aspoň, zvuk lásky opětuj!

A divý ze propasti se vine hlas k ní výše – ta propast je jako lože, jak milujících skrýše – cos pohnulo se dole ne, ne, to jen se tak zdá – – kdo zradil a kdo vraždil, to krve jesti mzda!...

Teď hnulo se nad propastí cos – tam kde stála ta žena – pak clona snubního lože je navždy uzavřena – – a medvěd z lesa se řítil, se po kořisti hnal, však prázdno bylo už místo, kde přízrak té ženy stál.