Když duch již nudou práchniví a svadá,
a zoufalství svou sekeru v něj vbíjí,
a z přátel, kteří tělem svým tě kryjí,
druh za druhem tak podťat k zemi padá,
Když opadává hlava tvoje mladá,
a každá naděj jako pták tě míjí,
a tvoje srdce – pelech citů, zmijí,
z nichž každá tebe na smrt uštknout žádá:
Ó tehda člověk na sobě sám cítí,
jak směšné jest a hloupé toto žití,
nad nímž dost lkáti nelze, ni se smáti.
A tu se náhle vyjasní v tvé duši,
a člověk teprv zvolna chápe, tuší,
jak šťastni ti, již mohou v hrobě spáti.