I řekl král: „Jeť všecko marné,
co slibovalo žití nám,
a růžné líce, oko žárné,
toť největší je všeho klam.
Já vypil na dno pohár žití
a pravím: jest to bublina,
jen hořký popel ústa cítí,
a srdce hnus, kdy vzpomíná.
Buď s bohem, lásko, touho mládí –
jeť tichý již ten chvilky host,
já stojím, ať svět dále pádí,
však klidný jsem – mám zkušenost.“
To řekl král, to napsal všecko,
kdy život víc jej nelákal.
A napsal to. A jako děcko
se nad tím ještě rozplakal.