Znoj polední jak sirou zemi pálí!
Zde duše usychá tak bez naděje,
žár kol jak žhavé olovo se leje,
a slunce slepé nad zenitem králí.
Hle, od západu jako hora valí
se černý mrak. Vzduch nervosně se chvěje.
A slyš – juž první z hluboka tam pěje
svou chmurnou píseň hrom v tu mračnou dáli.
Můj národe, to tvůj je svatý hněv.
Po znoji hanby, palčivého studu
zde slyším vzdor a silné duše řev.
Zda zanikne zas v malomocném trudu,
či vyzní v čin a bleskem sletí v ráz
a sdrtí svět, jak dřív on drtil nás?