Jsou jedni, kteří žijí život celý
jen v samotě, v ní umříti se snaží.
V jich sady květ se lásky neosmělí,
pták štěstí v jich se krovy neodváží.
Ti nevědí, proč druhé srdce zmírá.
proč divě zmítá se a krví trýská,
jich ruka cizí slzu neutírá,
jich srdce cizím žalem nezastýská.
Jich život – poušť je bez zeleni palem,
bez potoka, jenž bouřně v před se řítí,
stín padá ni v času tichu stálém,
a běda! – vlastní hrůzy nepocítí.
Jsou jíní, kteří mnoho milovali.
jich srdce stále válčí s láskou žárnou,
jich kroky cizí mnohé květy spálí,
jich oběť každá klamnou je a marnou.
I nechápou, jak možno žíti v míru,
vždy s jásotem se vrhnou v zmaru proudy,
a ztrozkotavše v života se víru,
jen v smrti klidně složí divé údy.
Jich život – sad je bouří potřískaný,
kde květy v blátě pošlapány leží,
žár léta nítí stále je jich rány,
je blaží bolesť věčně nová, svěží.
Ty duše z různých látek spjaté v žití
v mžik rozkladu i v různá, moře ústí,
a nemohouce druha pochopiti
jej neuznají a mu neodpustí.