„Ó, ustaňte už, Čechové,
vy přeudatní rekové –
a nad námi se smilujte
a životy nám darujte!
Již vidíme, že boží síla
vám paže svoje propůjčila
my rádi chcem vás uznati,
jak bratry svoje vítati
my chceme státi k vaší víře,
vás neuznávat za kacíře
a od toho dne celý Řím
mám bude jenom prach a dým!“
Čtyřmecítma mečů pohromadě
německých stojí v jedné řadě,
meč každý zabodený v zem,
jak sám by také prosil něm,
že husitskou krev dosud lil,
než kdos mu vyšší zabránil...
a nad těmito němými meči
tam čtyřmecítma pánů klečí –
i prosí meč a prosí pán,
by od zhouby byl zachován.
Však kacíři – jsou kacíři,
ti s Němci už se nesmíří.
„Jak dříve Němci nechtěli
nám přáti boží neděli,
a ke hříchu nás sváděli,
tak nyní už, když hřích tu jest,
ať větší též nás stihne trest:
tož Češi, věrni přísaze
nic nepolevme v odvaze –
co rána, to buď Němce pád,
a bijme, bijme napořád.“
Patnácte bylo tisíců
německých chlapů i šlechticů
a – jaká hrůza, hanba dnes –
ni jeden život neodnes!
A není v Němcích krajiny,
ni hradu ani dědiny
kde nezněl by matky teskný kvil,
že syn se z Čech jí nevrátil!
Z té krve hrabat vzácných v kraji
nejkrasší růže vykvétají
a celá vůkol krajina
se růžemi těmi popíná,
neb německé, hle, krve pal
se v růžích těch tu znovu vzňal.
A podnes v onom bitvy kraji
tak rudé růže vykvétají,
že chodě v Čechách kříž i kříž,
tak rudých růží neuzříš,
jen běda, k nim že přivoněv
tu cítíš vůni – lidskou krev!...