Je divnou poutí cesta člověka,
to dostavník je, jede, letí stále,
a nikde nestaví a nečeká,
až v příkop vyklopí nás nenadále.
Tak vykročil jsem – dítě – z domova,
tam vzpomínka se na vzpomínku vije.
Pouť v myšlénkách je lehko hotova,
nuž na vůz – oř již nedočkavě řije.
To zvolna mladému jde člověku.
Nuž dál, jen rychlej! Touha touhu stíhá –
jen vidí v dálce, dálce, daleku
se za ním známá stará ruka zdvíhá...
A dál a dál tak žití klopotem
se vůz náš jako povoz duchů míhá.
A člověk zří, jak celým životem
se za ním stará, mrtvá ruka zdvíhá.