Ale tu, běda, již přiklusal čas,
motýlka úpal sžeh’, mráz,
povadnul, shruběl útlý ten květ
údery dvaceti let.
Nalehl život a potřeby všední,
nouze se většila ke dni,
jakže teď jinak, než pracovat,
lopotit v stálý, horečný chvat?
Bída a všednosť, dva lační chrti,
buď ty je, neb oni tebe zdrtí!
Pracuj a trp až dokud ti dech:
hrob jen ti jist je z illusí všech.
Illuse! Illuse! Rozkošné jitro...
ale mé od včera hladoví nitro,
nemám ni sukénky, šátek pln děr
sotva mne ošatí večerní šer.
Ani již píseň se neozve víc –
zašla, jak skřivánků na tisíc
když počne divoký severu chvat,
na hrob mých rodičů šla ona spat.
A přec ty, Bože, víš, říkají dosud,
že prý si sama svůj spravuji osud –
jenom prý chtít – zlata hned měla bych,
ale to, Pane, byl by hřích!