Ó ručinky hladké, růžové, sněžné,
útlé a andělsky něžné,
kam jste se poděly, žaluji Bohu –
zapomnít zdali vás mohu?
Jako dva motýlci drobní
májových dnů mladostí zdobní
kroužily, vířily v tichounkém letu
na podiv celému světu.
Otcovo těžké, nevlídné čelo
před vámi skrýti se chtělo –
marno: je motýlek obletoval
a hladil a pudil mu smutek i žal.
A matčiny hluboké vrásky –
brázdy to lopoty, starosti, lásky
a útrap údajů, surových let
byly jak vábivý motýlku květ.
Na nich on houpal se, věšel tak milo
rozkošné to a půvabné bylo!
Hrály jste, vířily prstíčky vy
jako ty peroutky motýlkovy.
Drobounkou žilkou tu běžela krev
tak jako šťáva útlounkých cev
kvítka, jež v tišině prosté
neznámé, šťastno kdes roste...