Ó Pane, smuten jsem
jak poutník v zemi cizí
kdy v poušť mu stezka mizí,
a noc již kryje zem.
Již lásky sladký jas
mým srdcem neproniká,
můj duch se všeho sříká,
čím život blaží nás.
Jak cizí, drsný zvuk
se moje stony lijí
v tu tvoji harmonii,
jíž dýchá každý puk.
Když vidím mrtvý květ
dřív krásný tak a svěží
jak mezi bratry leží,
hned vzdychne si můj ret.
Když hvězda sletí v mrak
tu trpký bol mne svírá,
a dlouho za ní zírá
můj unavený zrak.
Když vidím ženy pád
dřív čisté dcery tvoji,
mé srdce smutno stojí,
že s ní bych umřel rád.
Vím, mnohý svadne květ
a mnohá hvězda zmizí
a mnohé srdce ryzí
zatlápne ještě svět,
Než, jak’s děl, vzejde den
na kruhu tvého času,
v němž vzkřísíš mrtvou krásu
a každý zašlý sen.
A v jitro líbezné
se zjasní širé nebe
a srdce ženy tebe
zas v sobě nalezne.
Než kde je chvíle ta?
Již mnohý z nás ji tuší,
a čistá láska v duši
je mnohé zaseta.
Pro slabá semena
své teplo sešli na zem
a nedopusť, by mrazem
víc byla zkažena.