Děl Farao: „Chci postaviti horu,
kde není hor, tam já chci horu míti.
Chci, Israeli, vídat zde ji čníti
a nořit čelo v plápolavou zoru.
Jí u nohou jak Israel, hnus tvorů,
rván bude vichrem písek, mech a sítí,
a pyšný mrak, jenž z moře sem se řítí,
v poušť Lybickou pak v marném prchne vzdoru.
Toť pomník můj, i hrob, má pýcha, touha,
mé tělo myšlénky, jež dojdouc k sluchu
všech národů, jich rozumu se rouhá.“
Poušť děla: Stav, tvé nechám dílo věčné,
ať ční zde tedy – pomník malých duchů,
a lidské bídy, jak já nekonečné.