Sám zůstal jsem do noci tkvěti, jsa ponořen v bezedno dum. Již duchů hodina letí jak černavých havranů šum.
Tu přede mnou vína číš stojí, jí dosud netkl se ret. Jsem tich, a do duše mojí pad’ divných otázek hnět.
Ach, komu ji na zdraví píti? Tak sebe táži se sám. Kdo nejdražší byl mi kdy v žití, co na dně až ve srdci mám?
To rodiče, druzi, čí láska? Ti všichni, ach, milují mne, ti duše mé lepší jsou částka, však ke mně jen srdce jich lne!
Leč – byl kdy světější, vyšší a vřelejší ve světě cit? Ó byl! – tak srdce dí v tiši – ač v kobkách byl polšerých skryt.
To byli – otcové naši, již křísili z hrobních nás snů, to buditel každý, jenž blažší tu nepoznal nižádný z dnů.
Ti neměli naděje žádné, že podaří svatý se div. Ti v mohyle slouchali chladné, zda tep lidu dosud je živ.
Zda jiskra v popelu se tají, jim nezjevil blahostný jas. Ti žili jen nebeské báji a věřili v zázraků čas.
Ti neptali svojí se hlavy a poslechli srdce jen tluk, a v prsou osten ran žhavý a v duši návaly muk.
Ti byli jak rozsevač Páně a sili své síly a dny, své myšlénky v budoucna pláně, své dumy a činy a sny.
Zda vzejde jedno jim sémě? To ret jejich ptáti se bál. Ti sili jen do drahé země do lidských hloží a skal.
Kdo splatí oběť tu velkou? Kdo ocení srdcí těch tluk? Či pochopí duší svou mělkou tu sílu jich pozdní dnes vnuk?
A my máme naděje málo, a lásky tak málo je v nás, by nadšení ve skutek zrálo a vydalo poslední klas!...
My synové lhostejných věků z jich setby svůj jíme tu chléb, a jména těch nadšených reků zvuk cizí nám – bezcenný střep...
Ó blíže, ó blíže jen k sobě, až na srdce všichni si blíž, vy velcí otcové v hrobě, ó spěte snem hrdinů již!
Ó prach váš nesmí se chvěti, že pouť vaše zanikla v led. My proroků, světců těch děti jich stopami půjdeme v před!
Hle, led se již bortí a praská a nadchází vesny juž jas. Ó vzejde po Čechách láska, žeň vydá poslední klas.
Já pozvedám kalich svůj v bázni, jak při mši kněz – spasení znak, ó prázdni se, poháre, prázdni, a rozbij se na popel pak!
Cookies on Poetry Cove