Na zemi padá s bílým květem stromů,
že každý koutek zatopen jich bělem.
V tu dobu lidské sny se vrací domů
se srdcem zlomeným a bledým čelem.
A nápěv jakýs hořký větru vání
z nešťastných ňader mladé země loudí.
Zní smutně píseň ta jak v umírání,
a z lidských úst k ní teskný refrain proudí.
S hořkostí prvních slz déšť k zemi kane,
a vítr vzdech svůj v tajný nářek spřádá,
až věřím, že v tom větru duše vane,
a deštěm srdce rozplynulé spadá.