Západ – viz jen – jaká zář! Nebe v ohni stojí
svatém, tichém, hlubokém. Či to celý svět
zapálil se žertvou sám za vši vinu svoji,
aby konal očistu přede Boha tváří?
Kolem pláně, jezera, hory, řeky, lesy,
každá vlna, proud i tůň, každý klas i květ,
stromy, keře, propasti, brázdy, skalní tesy,
vse se nítí, odbleská, vroucím svitem září.
Mračna nebes měnivá, která vítr shání
neviděnou rukou svou v říši tajemna,
šírošírá, velká zem v klidném oddychání,
vše se v blízku, daleku zatopilo leskem.
Vzduch se chvěje, šepot sfer slyšeti tu snivý,
jako hudba andělů, snivá, dojemná,
jako vzdušné varhany sladce zádumčivý,
jako panny blouznění, která zmírá steskem.
Stojím sám a naslouchám, vnímám zrakem, sluchem
divy slavné, velebné. Jako v chrámě kněz
chléb kdy mění na Boha, bázeň vlá mým duchem.
Tajemný-li jakýs děj koná se tu právě?
Či snad brány édenu lidstvu otevřeny,
či to kůry andělské níž se snesou dnes,
čili ráje sedmého nejkrásnější ženy,
či sám Bůh se chýlí k nám v nádherné své slávě?
Marně hledám odpověď. Čekám. Nikdo tady.
Ticho vůkol. Vymřel snad člověk dávno již?
Mlče stojím samoten, bez umu a rady,
hádám, střídám domysly. Plaším dumy spící.
Konečně tak zašeptám: Snad ta záře jemná,
která celým vesmírem k nám se sklání níž,
až se tiše rozlila do zemského temna,
přišla dolů potěšit lidstvo zoufající.