Ta zima byla dlouhá, nekonečná, sníh napad’ na dvůr, čeleď doma dlela. jí mnohá zkazka děda byla vděčná, a píseň dívek dumavá a vřelá.
A hry a tance stíhaly se časem, pod pláštěm Morany byl koutek milý, co venku v lesích s rozpuštěným vlasem Vichřice lítá, úpěnlivě kvílí.
Však dvorec byl jak hrob, jejž Smrtka hlídá, zvuk cizích zvěstí nevnikl sem žádný, a palné srdce marně v dáli zvídá, zda paprsk jeden zaletí sem vnadný.
Do oken jen se mračí plné stohy, a po jizbách se šeré stíny táhnou. V jich svatosti bys viděl velké bohy, jak po zelených hájích v touze prahnou.
A rádlo, jímž vždy hojnosť chleba dána, teď odpočívá, a s ním silné paže, jež nezastaví z letního se rána, až Noc kdy hvězdy na oblohu váže.
Však hospodář – kdy písně nejvíc zněly tím sladkým klamem jara prostřed sněhu, sám v smutku trávil soumrak dnů těch stmělý, a srdce jeho – oř byl v divém běhu...
Ten pádí ledy, sněhem v jižní stranu, kdo Libuše dlí, duše jeho paní, by v sedlo jal ji, spěchem udychánu, a sem s ní letěl sněhu širou plání.
Leč marně oř ten kolem hradu těkal – byl zavřen Vyšehrad, čněl chladně vzhůru, znak knížat hrdý prosté srdce lekal, a řimsy nesly vznešenosti chmuru.
Šum, smích a zpěv ven zněly ze přístěnku, tam mladá kněžna v středu panen žije, a nikdo nedbal toho oře venku, jenž v smutku krásnou hlavou v sněhu ryje.
Ten navracel se zas ku svému pánu, u něho zmíral v touze unavené, pak vždycky pán ten probděl noci k ránu a hleděl, tma jak v hrob se nad ním klene.
A říkal pouze: „Stiš se, srdce moje, jeť Libuše tak dobrá jako Lada, jeť čistá jako Běliny té zdroje, však nechápe, co Přemysl si žádá.
Jak hrdlička je veselá a něžná, a já jsem prostý – stiš se, srdce hrdé – jeť bohatá a vznešená ta kněžna, však srdce má jak balvan Řipu tvrdé.“
Po dlouhé zimě vstala mladá Vesna, sníh v polích roztál, sedmikráska zkvetla, a Bělina svá pouta svrhla těsná a s nebe Zora usmála se světlá.
V své háje bozi vrátili se s plesem, roj krahujců se nad nimi zas vznesl, dech jara táhl rolemi i lesem, a děd Mráz květů do propasti klesl.
Vstat oráč, setřel prach s milého pluhu a s jásotem jej vnořil v rodnou půdu, když zrak nes’ kolem štědrých, rodných luhů, tu usmál se jak v konec svému trudu.
A s vroucí písní zapomněl svou tíhu a nedbal, pot že rosí jeho čelo, jen časem ještě zrak mu zalet’ k jihu, kam i to slunce nyní kvapem spělo.
Den za dnem v práci, klopotu a chvatu mu míjel, jak by otkou kolem šlehl. Již máj byl, země koupala se v zlatu a v boky strání sníh si květů lehl.
A polním kvítím ověnčené hlavy šly dívky z rána, v svět kdy zoře padá, a polemi se rozléhal zpěv smavý: „Již přišla’s k nám, ó vítej, Vesno mladá!“
Leč oráč v poli pluh svůj v hlínu noře, jen bez ustání poháněl své voly, jak rozhodit by v poli chtěl své hoře, jak zaorat by chtěl vše, co jej bolí.
A myslil si: „Nač smutek hruď mi trýzní? Ó Libuše, jen ty bys tady dlela! Ó ochraňte ji, bozi věkožízní, jak s nebe mrak – jí chmury puďte s čela!
Ty lásky bohyně, ó mladá Vesno, ó dej jí blaha, jehož ve mně není, ó polehčte jí srdce, když je těsno, jí dejte štěstí, a mně zapomnění!“
A hleď – tu v dáli jezdců dav se mihl, – lesk zlata dlouho ve slunci se třpytil, dav náhle mocný, slavný pokřik zdvihl a před oráčem do prachu se řítil.
A stařec před ním kleče na kolenou děl jemu: „Kníže, budiž dlouho zdrávo! Pojď k Libuši, jež býti chce tvou ženou, pojď s námi, naše pýcho, sílo, slávo!“
„Jak mohu věřit,“ tak děl oráč v žasu, „já prostý zeman knížetem být mohu? Mám vínek slávy nosit místo klasů, mám vykonávat vůli věčných bohů?
A Libuše – ó díky bohům spásám. Ta myslí na mne – touží po mně v dáli! Nad květem touhy své tu v slasti jásám, – ó Lado, Vesno, dík vám neustálý!“
Blesk řízy nádherné se v slunci kmitá, ten odlesk kněžství, rad a bojů slávy, a bílý oř tam vzpíná se a zmítá a táhlým ržáním pána svého zdraví.
A oráč oblek’ řízu zlatotkanou, a vstoupil na kůň – již jej dálka skryla... A role svěží zelení kol planou – jen jedna brázda neskončena byla.
A neskončena zůstala tak dále, lán opuštěn, jen úhory tam zejí, ta jedna role čeká neustále, kdy oráč vrátí se a dooře ji.
Ta české síly, české slávy role, toť české práce semeniště prosté. Zřím bařinu tam a skalisko holé, z nich svoboda a blaho nevyroste.
Kdy přijde oráč – dokončí tu práci, tu brázdu dooře a oseje? V tmě chabosti se brázda předků ztrácí a hynou zlatá zrna naděje...
Kdy ujme se té role opuštěné zas pravý, věrný, z naší krve pán? Ten české cti a pýchy ujařmené kdo dooře ten opuštěný lán?
Cookies on Poetry Cove