Již svítá den a pozdní hvězdy bledé
teď záhy zniknou v jitra třpyt a nach.
Své sny a dumy noc i světlo vede,
by zrodily se v našich myšlénkách.
A lidé? Ti, kdož posud neusnuli,
i ti, kdož k novým plesům povstali,
ku nebes výši zírají z té důli
a pějí hymnus neb zpěv zoufalý.
Ten život jedněm potokem je vlídným,
jenž jejich mlýny žene v úsměvu,
a jinde hráze nadějí rve bídným
a mrtvé na břeh hází ve hněvu.
Na slunnou tvář i čelo zachmuřené
svit nekonečna padá daleký.
To nebe chladně nad námi se klene,
žehnáno – kleto – mlčí na věky.