Večer pozdní. Poutníka jsem zřel,
do dálky jak navždy odcházel.
Spěl, kde hasne slední červánek.
„Nevrátím se nikdy,“ klidně řek’.
Bůh ví, kde tam v hrobě složí skráň.
A svět záhy zapomena naň.
Bez lítosti kráčel, bez žele,
lásky ženy, družby přítele.
Silhuettu černou dál a dál
jako přízrak v temno noci tkal.
Já jen volal za ním, prosil zas –
na prázdno můj vyzněl vroucí hlas.
Hrozil jsem i lákal nespokojen –
mlčky dále bral se poutník ten.
Kolem tmu měl všechněch lidských cest,
nad hlavou měl světlo věčných hvězd.
Srdce mé, co myslíš?... „Bratře, stůj,
půjdu s tebou, hrdý druhu můj!“