Ve strmé výši, kam zrak nedolétá,
kam myšlénka jen s orly v bázni spěje,
kde věčný mráz a hrůza vstříc jí věje,
tam, v končinách až devátého světa...
Tam vavřínu prý báječný strom zkvétá.
Slyš hlasy junácké té epopeje!
Vytáhlo tisíc jich, a bez naděje
zhynula celá argonautů četa.
Jen jeden zbyl, a k smrti vysílený
to mrtvé listí urval. Jeho steny,
když umíral tam, zašly bez účasti –
Příbuzné duše nebylo v té vlasti.
Jen vavřín sám tak smutně nad ním šuměl.
A člověk v smrti své mu porozuměl.