Jel údolím,
a šedý dým
již z rodné chýže v dál mu kýval.
A mluvil tak:
„Přes jas i mrak
k své matce jdu, o níž jsem sníval.
Mé tužby cíl
stem dálných mil
mi sladkou září plál a kýval.
Dům onen tam,
o němž jsem sám
za pustým mořem pěl a sníval!“
Však sešlý rov
naň beze slov
se usmíval a jemu kýval,
mluvit se zdál:
„Svůj ideál
zde hledej, o kterém jsi sníval!“
Pak cizí pláň
volala naň,
a cizí kraj mu znovu kýval:
„Co ztratil’s tam,
já tobě dám,
jen zapomeň, o čem jsi sníval!“
Za deset let
jej domov zpět
zas volal, dívkou jemu kýval.
Neodolal,
a zas se bral
své touhy k cíli, o němž sníval.
A tak si děl:
„Jak jen bych směl
ten minout práh, jenž tak mi kýval!
Kéž aspoň dnes
mne vítá v ples
té náruč, o níž tak jsem sníval!“
Však pustý práh
se ztrácel v tmách,
a z dálky zas mu hřbitov kýval:
„Co šlo mně vstříc,
nevrátím víc,
tu schvátil jsem, o níž jsi sníval!“
Slz horký řad
mu v líce pad’,
keř na hrobě mu smutně kýval.
„Hle, cíl mých snah
teď kryje prach –
ó kde jsou ty, o nichž jsem sníval!“
Ze žití zdob
jen tento hrob
mu zbyl a nyní jemu kýval,
a šeptal keř:
„Pojď k nám, a věř,
že najdeš vše, o čem jsi sníval!“