Jak zdlouha vítr vane z těch podzimkových lad!
Na naše hlavy kane posledních květů spád –
ó rci mi, drahý anděli, ó rci mi, máš mne rád?
Již dávno růže svadly a ptáci spěli v jih,
a každý lístek spadlý svou dlaní skryje sníh,
teď jsou ty noci dlouhy tak a den je jako v mih.
Pojď, schovej bílou šíji a uhlaď hnědý vlas.
Den zvolna za dnem míjí, jak v poutech chodí čas,
a nežli přejde zima ta, kde bude každý z nás?
Ta naše pouť je dlouhá, jen krokem každý rok,
nás nehne stesk ni touha, ni zvolna ani v skok,
vždy zticha, bez ohlížení, co život má těch slok.
U cíle, který dříme ve hrobní stajen stín,
se oba zastavíme, nám klesnou ruce v klín,
nad námi věčno bude spět neznámých do končin.
Po různém putování zda poznáme se, mníš?
po čistém věnci v skráni já poznám tebe již,
ty mě po ráně ve prsou, kam ruku položíš.