Jak to praděd dělával,
když své pole orával,
tak je oral dědek po něm,
ráno vyjel se svým koněm.
Večer zas se navracel,
únavou se potácel,
pro své děti, pro své vnuky,
aby jedli z jeho ruky.
Mrazy, vojny, mor a hlad
ať přikvačí ode všad,
pole vždycky rodí znovu
tomu rodu sedlákovu.
Po dědkovi syn a vnuk,
bůhví kolik hlav a ruk,
na pole a z pole domů –
a kdy bude konec tomu?
A to pole od věků
od člověka k člověku
bez oddechu, beze změny
jak stůl pořád naplněný.
Požehnej nám věčný Bůh
ten náš dobrý rodný luh,
pro každého poctivého,
bratra, Čecha upřímného!