Pole chudých na stráni
kamenité, pusté.
Ó kdo sečte na dlani
mozoly ty husté,
kdo ty těžké krůpěje
potu, v hrudy spadlé,
kdo ty všecky naděje,
v početí již svadlé!
Nízké klásky z pola jen
drobná zrnka plní.
To ne vítr – tajný sten
obilíčkem vlní,
to snad jakýs lidský duch
osudu se vzpouzí,
výčitkou tu plní vzduch
o té věčné nouzi!
Přijde zima mrazivá,
málo chleba bude,
hlad a bída vraždivá
zahostí se všude.
Mozol, mošna žebrácká,
groš, jejž kdos v ni vhodil
a pak smrt kdes tulácká –
totě chudých podíl!
Osude, zde jasně zřím,
jak jsi nespravedliv!
Budiž trochu lidštějším,
losu chudých bedliv!
Tisíce tak mlčky mrou,
jak to listí v hvozdě –
dej jim rychle pomoc svou,
sice bude pozdě.