Pojď, nech mne zírat v tajemný svůj zrak,
jak moře hloub tam tmavě azurový,
kde vše má božské nevinnosti znak,
z níž ruka boží tvoří vesmír nový.
V něm tmí se mír a září lásky svit,
a plynou tiché myšlénky a dumy,
v něm vidím s bázní důvěru se chvít
a vlny života, jak na dně šumí.
Kdy čelem jasným náhlý projde stín,
já čekám v bázni nad tebe se chýle
jak hvězdář, který hledí v noci klín,
kdy zas mi vzejdou hvězdy lásky bílé.