Pojď, lani uštvaná, zde teplo u mne tak,
nech slzy volně téc’, až zastaví se samy.
Zde, mojich na prsou se vyjasní tvůj zrak,
a bůh, jenž trpěl též, on v lásce bude s námi.
Ten zbytek života, ten soumrak milování
zde dosni – nešťastná, že’s milovala též!
Jen nelkej, štěstí tvé že do hrobu se sklání,
zde aspoň oddechu a klidu nalezneš.
Toť vše, za muka svá co’s vydobyla sobě,
co může ještě dát ti tento chladný svět.
Na ňadra bolestná slož spjaté ruce obě,
rci „Amen!“ v pokoře, a zamkni slzný hled.
Já vím, ten život náš jak krutý jest a smutný,
kdy duše samotna jim k hrobu spěti má,
však dvě kdy pospolu svůj kalich pijí nutný,
tuť jedna klesajíc tu druhou objímá.