Byl pohřeb dítěte. Nad otevřeným růvkem
stal různých lidí dav. Však nejvíc jest to žena,
jíž duše soustrasti je vždycky otevřena,
jež slzou neskrblí ni vřelé těchy slůvkem.
Na chudou rakvičku co bohatých slz padlo!
Ty matko lkající, ty sestro bolestivá,
ty dívko kvetoucí, stařenko sotva živá,
všem stejně zrývá hruď vám želu kruté rádlo.
Tak všecko skončeno! Zas do všedního spěchu.
Ty dítě, klidně spi – jak v náruči své matky,
ty matko, vzpomínej až k poslednímu vzdechu,
a vy ku pracím svým zas navraťte se zpátky!
Dnes všecky svedl vás ten malý růvek dětský,
vy slz a vzdechů daň zde složili jste tiše.
To dítě vyprosí u Boha pro vás všecky
zde hřbitov jediný a jeden ráj tam výše.