Ó rcete, dumy jara,
kam děly jste se nyní?
Teď podzim zemi stíní,
kraj celý – pustý hrob.
Svět sestár’, smích se ztrácí,
a divé větry rojí
se krajem, duši moji
červ hlodá plný zlob.
Ten havran, který vesny
se štítil, zmizel v lese,
teď zvolna v kraj se nese,
a křičí drze v pláň.
On zdá se mi, že náhle
se nad mou hlavu stočí,
že vypije mi oči
a rozklove mou skráň.