List usýchá a vadne, za květem sprchá květ, jak hvězdy v letní noci bys viděl s nebe se chvět.
Tam dole ve žluté trávě jak leží již v šíř a dýl, ty všecky čekají na sníh, by jejich hanbu skryl.
A jest jim jako srdci, jež láskou zhrdalo dřív, a potom nadarmo k sobě ten svatý volalo div.
A jest jim jako srdci, jímž zhrdla láska ta, a nechala uvadnout všecka v něm nadějí poupata.
Teď poslední kvítek s keře se zavířil v šílení, slít’, a člověk se rozpomíná, čím jest a čím chtěl být.
Co mohl a co čekal, kam zapad’ snů jeho let, jak sbory divokých ptáků, jež mizí v soumračný svět.
Ty sliby života jeho, ty spálil krutý mu mráz, a nadějí hnízda smetla bouř divoká v první mu ráz.
A tužby k nebi se pnoucí jak štíhlý topol ten, blesk zasáh’ z osudu mračen a rozrazil po kořen.
V těch smutných, mrtvých květech, jež ztroskotal času let, tu v každém rozbit leží ach celý ohromný svět.
Tak vítězný, moudrý a skvělý, jak vysněn člověkem jest, jenž zápolil s božím soudem o krásy a lahody čest.
V nich bůh se přiblížil světu a země až nebesům, v nich andělských křídel ozval se pravěký, velebný šum.
Ó ty, jež stoupla’s v mé žití jak paprsk dalekých hvězd, co ještě mohu ti dáti z těch bezkvětých podzimních cest?
Pojď, podej bílou mi ruku, my půjdem v ten podzimní lán, jsem smuten dnes tisíců smutkem, a bolestí lidstva jsem štván.
Pojď, ve tvém modravém oku kus nebe, jejž nezkalí mrak, ten nes v to bojiště času jak věčné naděje znak.
My budeme hleděti spolu ten smrtelný na zápas, jak mdle a smutně prchá, co nedávno blažilo nás.
Jak všecko hasne a hyne co v zemských zrozeno tmách, jak v nový útvar se mění ten krásnější dříve prach.
Co lidského, časného, záhy to zpustoší jeseně pěst. Však mnoho jest ve světě také, co z kletby té vyňato jest.
Toť víra v mladém je srdci a ctnosti a věrnosti jas, jež láska přenese v nové vždy srdce a živí tam zas.
Jak hrdlička mláďata svoje, jež převádí ve slunný jih, a s jarem sladší a krasší zas domovu navrací smích.
Toť slunce, jež couvajíc od nás kdes jiný zahřívá lem, a dražší je ve svém skonu, než v příchodu bylo svém.
Cookies on Poetry Cove