Jak z kořena pošlo, zas na kořen padá to listí ve smrtelném chvění. Je stařenou vesna nedávno mladá a ví, že usne bez probuzení.
Má za sebou všecky rozkoše dětství a před sebou zimní sněhový lán a času jen strnulé, tiché kmetství, jemuž jest její pláč nepovolán.
Ó neznámá božství, v tom ukrytá loubí, s ním jeden vám usouzen ukrutný zmar. Již svadnul věnec, jenž čela vám vroubí, a zkvetlé růže vám živlů rve spár,
a západ skučí nad hlavou vaší a libánků polibky ruší a plaší, jest těžký slzami, jež kanou v zem, a blátem třísní vám šatečků lem.
Již opona padá – lidstvo má dosti, je konec té přírody komedii. Kdos pochopil, mlč, a tíhy se sprosti. již hra ta věsí na tvoji šíji?
Buď mudrcem. Umřeli také jiní, již před tebou šli v tu podzimní dál. Ta jeseň hrob lásky i přírody stíní, a marný byl výkřik a marný tvůj žal.
Hleď, nedávno’s přísahal věčnou lásku a mnil, tvůj cit že přetrvá svět, teď strhána pouta jsou důvěrných svazků a zámek tvůj vzdušný řítí se zpět.
Ó „na věky, na věky!“ šeptala ústa. To slovo neměl slyšeti den. Tvé „na věky“ hrobu teď tma halí pustá, to „na věky“ v loučení splní se jen.
Ba fantasie třeba je mnoho si vykouzlit z temnice podsvětí toho tu podobu opět, srdci tak milou, tak svěží, jak druhdy před lety bylou,
a přibásnit nahému čelu té lebky vlas živý a divý, kadeřný, hebký, té bezmasé čelisti růžové rety a vyhaslým děrám zraku zas vzněty
a holým lícím pleti květy. Hrob na konec zmocní se všeho a zdrtí vše tíží objetí svého a vyssaje, roztrhá, spálí v prach
ten idol, jenž jásal nám na ústách, a po letech na posměch, bolesť a vztek k nám vyhodí hodů svých ostatek, a ze všech tužeb, lásek a prací
nám setlelou lebku jen vrací...
Cookies on Poetry Cove