Ó Pane viz, jak smuten jsem a pláči!
Má slza tvoje svaté nohy máčí
a marně hledám v širou žití dál
ten klid, jejž tys mi ve své nebe vzal.
Ty zříš, že jako strom bez vláhy hynu.
Či za svou trpím, nebo cizí vinu,
zda vím? To oddanost mou nepromění –
jen zbav mne již té číše utrpení.
Můj duch se jako v bouři loď potácí,
květ za květem se z duše moje ztrácí,
co ona prchla mi jak ptáče v bor,
tvých andělů by doplnila sbor.
Jen na mžik dej, ať dolů sejde ke mně.
Já dotknu se jí zlehka jen a jemně
a zeptám se, zda miluje mne posud,
a na smutný si postěžuju osud.